„Nechci celý svůj život zasvětit jenom boccii“: Jak na svou budoucnost nahlíží boccistka Marcela Čermáková?

Boccia je unikátem – její ekvivalent byste v programu olympijských her hledali marně. Je založena na přesnosti a strategii (nejblíže k ní má pétanque), určena pro sportovce*kyně se sníženou pohyblivostí, kteří*é využívají vozík. Talentovaná boccistka Marcela Čermáková promluvila nejen o své sportovní kariéře, ale i o výzvách, kterým čelí lidi s handicapem při hledaní smysluplné práce.

Zdroj: Český paralympijský výbor

Vím, že studuješ, ale nedozvěděla jsem se, o jaký obor jde. Čemu se tedy věnuješ ve škole?

Sociální komunikaci v neziskovém sektoru. Je to bakalářský obor na Univerzitě v Hradci Králové, na peďáku (pozn. Pedagogické fakultě).

Proč ses rozhodla jít právě do tohoto oboru, co tě na něm baví nejvíc?

Já jsem ho zvolila hlavně kvůli tomu, že je přívětivý z hlediska asistence. Kdybych třeba měla ekonomické zaměření, tak by bylo těžké sehnat asistenty. Ten člověk by už musel mít v matematice nějaké povědomí, musel vědět, co mu diktuji. Když mám takovéto zaměření (pozn. sociální komunikace), tak úkolem asistenta je jenom mi zapsat zápisky a nic jiného vědět nemusí.

Když mluvíš, že je komplikované dostat se k asistentům, jako dlouho to trvalo tobě?

Zařizovalo mi to centrum při škole, takže asistenta máš díky tomu, že ho vyberou ze svých řad. Mám vlastně dvě asistentky, které se střídají. Jedna studuje podobný obor, co já, a druhá je zaměstnaná na fakultě jako pedagogická asistentka. Chodím na dálkové studium, takže to není tak časově náročné. 

Jaké by to bylo, kdybys takovou možnost neměla (pozn. asistenci od centra)?

Určitě je to složité. Mám kamarádku, která chce studovat v Olomouci a potřebuje asistenta na kolejích. Jediná možnost byla domluvit se s někým, s jiným studentem, aby jí pomáhal, protože to centrum při škole neposkytuje asistenci mimo výuku. Domluvila se s jednou studentkou, která jí tam pomáhá, ale je to problematické. Může jí ze dne na den vypadnout, když je to nejasně ošetřeno jenom dohodou.  

Máš ve studiu plány do budoucna? Co bys chtěla dosáhnout?

Já teď končím státnicemi v prosinci, měla jsem to rozložené, protože jsem byla na paralympijských hrách. Pokud se mi to povede, tak bych po bakaláři šla ještě na magistra, ale to ještě uvidím, jak bude ten obor pro mě schůdný – sociální pedagogika je hodně aktivizační.

Tohle byla tvoje první paralympiáda. Jaké jsi z ní měla dojmy? Co se ti líbilo/nelíbilo?

Byl to zážitek, úplně jiné než závody, na kterých jsem doteď jezdila. Velikostí, fanoušky, atmosférou, i tím, že jsme měli víc tréninku. Bylo to vyčerpávající. Už než jsem vstoupila na soutěž, jsem byla unavená. Určitě to bylo zážitek se potkat se všemi hráči na světové špičce. Myslím, že já moc takových možností mít nebudu, takže jsem ráda, že jsem se tam dostala. Je škoda, že se nám nepovedlo lepší umístění.

Proč říkáš, že nebudeš mít víc takových možností? Na evropských šampionátech jsi byla úspěšná, a celkově, Česko má historii velkých úspěchů v boccii.

Protože si myslím, že boccia se vyvíjí dopředu. Kvůli tomu, jaký mám handicap, prostě nebudu postupem času schopna konkurovat ve své kategorii. Nastupuje takový trend, že místo spastické diagnózy jsou tam různé svalová ochabování. Musela bych to tím pádem dorovnávat, mít více tréninku. Já se chci soustředit na školu a případně chodit do nějaké práce, kdyby se mi naskytla nabídka. Nechci celý svůj život zasvětit jenom boccii.

Je něco, čeho bys v boccii ještě chtěla dosáhnout, předtím než se vydáš pracovní cestou?

Chtěla bych i nadále jezdit na závody a dostávat se na mistrovství Evropy, mistrovství světa, kdyby se povedlo, a vybojovat třeba i nějakou medaili.

Co zatím považuješ za svůj největší sportovní úspěch?

Asi to, že jsem se kvalifikovala na Paralympiádu. Že jsem tam mohla být, zažít tu atmosféru, sledovat zápasy soupeřů, jejich taktiku a poučit se z toho, co je třeba ještě zlepšit a co v České republice chybí, co ostatní mají a my ne.

Co tedy chybí české boccii?

Jiní mají například celý realizační tým, který natáčí zápasy, spolupracuje na trénincích. My jako česká boccia v třídě BC3 trénujeme většinu času sami, když nepočítáme soustředění, kde hrajeme proti sobě. Tam už taktiku nepilujeme, tu máme umět z klubu, ale v klubu nemáme žádného trenéra, protože v České republice prostě není. Moji rodiče jsou pro mě oporou, mamka mi dělá operátorku rampy. Taťka je k tomu ještě taková fyzická podpora, také mi pomáhá s taktikou a vybavením. Bez nich by to nešlo.

Zdroj: Český paralympijský výbor

Je při boccii běžné, že sportovní tým tvoří blízká rodina?

Tady v Česku ano, i v Evropě. Asijské státy spíše mají někoho zaplaceného, anebo jim třeba asistenta dělá manžel. Je potřeba, aby sportovní asistent byl fyzicky zdatný, což může s věkem ubývat.

Zní to, jako by české boccii chyběly finance. O tom jsem se nedávno bavila i s kolegyní Vendulou Duškovou, že to tak platí pro celý český parasport.

Mám podporu od vysoké školy – sportovní stipendium – to mi hlavně pomohlo, protože nemusím shánět tolik financí, abych mohla jezdit na závody. Ale chtěla bych, aby ty finance byly za závodní výsledky – aby, když má někdo dobré výsledky, mu bylo umožněno jezdit na závody, plně se soustředit na svou sportovní kariéru a nemyslet na to, že ještě musí sehnat dvě stě tisíc, aby pokryl sezónu.

Dlouhodobě tě podporuje nadace Lenky a Romana Šmidberských. Jak důležité je mít i takový typ podpory?

Určitě velmi, protože mi to dává takovou jistotu, že na závody můžu jet nebo si můžu dovolit koupit nové vybavení. Samozřejmě, nestačí jen jedna nadace, protože jejich dar sice velmi pomůže, ale nepokryje celé náklady, které máme. 

Na boccie tě baví nejen hra samotná, ale i to, že můžeš poznat lidi z celého světa. Je pro to pro tebe ještě důležitější než hra samotná?

Ne, to ne. Když jsem na soutěži, tak se soustředím, abych podala co nejlepší výkon. Nějaké přátelství musí jít stranou. Dokonce se ani nebavím se soupeřkami, protože jsem to jednou zkoušela a ovlivnilo to kvalitu mojí hry – že jsem třeba i prohrála, protože jsem byla stále víc nervózní. Nebylo mi to příjemné. 

Ale samozřejmě získáte rozhled do jiných koutů světa, a to je fajn, mít možnost se takhle setkávat. Ale že by to bylo důležitější než hra samotná, tak to ne.

Co je pro tebe největší výzva při hře? 

Podat co nejlepší výkon, abych s ním byla spokojená, abych se dostala na svou „vlnu“ a všechno mi vyšlo, jak chci. To je můj cíl, ale většinou je pro mě těžké se do toho dostat.

Například na mistrovství Evropy, kde jsme hráli v párech, nám to šlo bez zádrhelů. Vyhráli jsme všechno bez potíží, a pak jsme nad tím přemýšleli, že ani nevíme, jak se nám to mohlo povést.

Jaký je cíl, za kterým jdeš mimo sport?

Abych si našla práci a měla samostatný život s někým, prostě jen obyčejný život. Abych nebyla závislá na rodině nebo sourozencích, abych mohla dělat běžné věci, a aby asistence byla dostupná, protože k partneru se nemůžu uvázat – on musí mít svůj život. Takže dostupná asistence, samostatné bydlení s nějakou pomocí a práce, kterou zvládnu, která mě bude bavit, a naplňovat.

Part 2: Rozhovor vede Lucy Kroftová

Kdyby ses měla popsat úplně obyčejně, kdo je Marcela Čermáková? 

Řekla bych, že jsem cílevědomá, pracovitá, že se snažím udělat všechno co nejlépe, i když mě to stojí hodně úsilí. Jsem přátelský člověk, ale tišší, spíše introvertní typ.

Co by o tobě řekli tví kamarádi? 

Že jim pomůžu, když potřebují, že se na mě mohou obrátit. Ale, že já to tak nemám. Totiž, mluvím jenom v nějakými lidmi, nemůžu moc mluvit v kolektivu. Když jsem ve stresu, nedokážu „překřičet“ ostatní, abych se zapojila do kolektivního hovoru. Možná i proto jsem taková tišší, potřebuji mít člověka na druhé straně.  

Říkala jsi, že tvým snem by bylo mít práci, která tě opravdu baví. Kdybys mohla dělat cokoliv, co by to bylo?  

Mít práci, kterou zvládnu. U mě je problém, že se pohybuji na elektrickém vozíku, takže bych potřebovala přizpůsobené místo. A také píšu jedním prstem na počítači. Takže nějaká práce, kde bych nemusela každý den chodit, protože pak musíte zase platit asistenta. To je dobré třeba na Slovensku, je tam už přidělený asistent do práce.

Je nějaká aktivita, která tě hodně baví, i bez komplikací nebo limitací?

Pracuji pro náš sportovní klub, dělám cestovní výkazy, návratky, komunikaci s ostatními sportovci. To mě baví – organizovat lidi, mít věci pod kontrolou a vidět za sebou výsledky.

V čem si myslíš, že ti sport může pomoct v kariéře?

Mohla bych se dostat do organizací souvisejících se sportem, a dělat to, co teď pro náš klub. Jenže jsou to všechno neziskovky. Ráda bych šla do klasické práce, do kanceláře, mezi lidi.

"Když se řekne paralympiáda, tak si lidé představí, že je to něco méně než olympiáda. Tak je to společností vnímáno, že pro nás není tak složitý se tam dostat jako pro běžné sportovce, přitom to tak není. Společnost by měla přijímat lidi s různým typem postižení jako normální a taky se k nim tak chovat."

Jaké jsou hlavní překážky ze strany zaměstnavatelů? Proč si myslíš, že se tak zdráhají zaměstnávat lidi jako seš ty nebo lidi s různými omezeními?

Protože je to pro ně starost navíc. Musí přemýšlet o tom, co zaměstnanec potřebuje, a počítat s tím, že některé úkoly budou trvat déle. Ani stát tolik nepodporuje zaměstnávání handicapovaných. Sice poskytuje nějaký příspěvek na vytvoření pracovního místa, ale ten platí jen na tři roky. Pak se většinou stane, že firmy pracovní poměr rozvážou, protože není (pozn. zaměstnanec s postižením) tak „hodnotný“, jako ostatní zaměstnanci, kteří zvládnou té práce víc.

Co by tomu mohlo pomoct?

Měla by existovat vyhláška, která by stanovovala povinné procento pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením, ne zdravotním omezením – což znamená, že jsou to většinou důchodci, kteří se nemůžu věnovat tomu povolání, které vystudovali. Myslím, že by mělo být víc míst pro osoby se zdravotním postižením takového typu, jako mám já (pozn. dětská mozková obrna). Mnoho chráněných dílen je pro osoby s mentálním postižením. Je jich spousta, ale na takové pro osoby se zdravotním postižením a zachovaným intelektem jsem ještě nenarazila.

Co by společnost mohla udělat pro skutečnou inkluzi, nejen tu na papíře?

Dobře je to vidět ve sportu. Když se řekne paralympiáda, tak si lidé představí, že je to něco méně než olympiáda. Tak je to společností vnímáno, že pro nás není tak složitý se tam dostat jako pro běžné sportovce, přitom to tak není. Společnost by měla přijímat lidi s různým typem postižení jako normální a taky se k nim tak chovat. Případně nabídnout pomocnou ruku a vyrovnat jim možnosti na stejnou úroveň jako mají běžní lidi. Člověk s postižením prostě potřebuje pomoc, aby byl konkurenceschopný.

Člověk má často tendenci koukat na to, co nefunguje. Co ale funguje? V čem vidíš naději, že se systém zlepšuje?

Určitě, že jsou více viditelní vozíčkáři. Nicméně, nevidím moc lidi s handicapem jako mám já. I když pak vystudují vysokou školu nebo gymnázium, tak stejně skončí, v uvozovkách, v centru denních služeb. Tráví tam čas, aby si jejich rodiče mohli dělat to, co potřebují a nemuseli se o ně 24 hodin starat. Je to špatný, když člověk vystuduje a pak skončí na stejné úrovni jako kdyby nevystudoval, i když ho to stálo tolik úsilí a práce. Myslím, si že by se to mělo změnit – že, když někdo něco vystuduje, aby byla místa, kde by se člověk mohl aspoň zkusit zaměstnat.