Vendy Dušková: O úskalích parasportu i důležitosti aktivního života

„Mít práci a smysluplnou činnost, která mě nějak naplňuje a baví je pro mě

životně důležitý,“ vypráví paraplavkyně Vendy Dušková. Potkáváme se

v prostorech TA KAVÁRNY krátce po oficiálním přijetí sportovců u prezidenta Petra Pavla a ministra školství, mládeže a tělovýchovy, Mikuláše Beka. V rozhovoru se ale dočtete mnohem víc než jen o jejích zážitcích z paralympiády v Paříži.

Zdroj: Český paralympijský výbor

Jaké bylo přijetí u ministra a u prezidenta? Co to vlastně obnáší, když se paralympionici vrátí z paralympiády, a mají takové přijetí?

Dneska to bylo takové formální, obě záležitosti. Byli jsme u ministra školství, pod které spadá Vysokoškolské sportovní centrum. Byli tam teda jenom ti sportovci, kteří jsou tam zařazení. Dostali jsme děkovný dekret, a vlastně jsme si popovídali, co nás nejvíc teďka jako paralympioniky trápí, a kde nás tlačí bota nejvíc. A u pana prezidenta jsme to měli spojený i s olympioniky a medailisty z olympiády dětí a mládeži. Bylo to formální poděkování prezidenta ke všem těm lidem, a ještě předsedy paralympijského a předsedy olympijského výboru. Jsou to prostě povinnosti, které musíme plnit. 

A kde teda tlačí bota?

Dlouhodobý problém jsou finance a podpora sportovců. Jak těch začínajících, ať jsou to lidi po úrazu, který nemají prostředky na to pořídit si nějaké vybavení, které je k tomu sportu potřeba, tak těch dětí, které nemají tolik možností – není tolik klubů a spolků, kde by se mohli zapojit do sportu. Je také nedostatek dobrovolníků a lidí, kteří se tomu věnují. Ale u nás, jako u reprezentace, jsou to finance, kde ta podpora není dostačující.

Jsou při sportovních střediskách problémem jen finance, nebo ještě něco další?

Reprezentace má problém primárně ve financích, protože my už máme nějaké kluby, kde trénujeme. Ale lidi, kteří nejsou na profesionální úrovni, jsou to začátečníci, nebo to chtějí dělat rehabilitačně, nebo protože je to baví a pomáhá jim to v běžném životě, tak tam je problém v tom, že my nemáme tak velkou síť klubů a nabídku sportů tak širokou, abychom zvládli pokrýt to, co bychom měli pokrýt jako Česká republika. Třeba v Plzni, kde teď studuju, je lukostřelba, malá atletika a florbal na elektrických vozících, který je pro hodně těžce postižený. A tím to končí, což je fakt malá nabídka. Nějaká holka nepůjde hrát florbal, protože ji nebaví týmový sport a florbal ji vůbec nezajímá a chtěla by jezdit na koni, chtěla by plavat a ta možnost tam prostě není.

Ty se aktivně věnuješ propagaci, osvětě, motivaci – že i zdraví, i handicapovaní by měli aktivně sportovat. Proč je to pro tebe tak důležité téma?

Sport do života patří. My jsme si teďka všichni sedli, vozíme se v autech, jsme za počítači. Ale i tím, že mám vystudovaný zdravotnický obor, a teď jsem na speciální pedagogice, tak se pořád točím okolo toho, že ten sport a aktivní pohyb není jenom o tom, že udržuje tělo fyzicky zdravé, a tím snižuje náklady na nějakou zdravotní péči. Jak u zdravých osob, když se nebudu hýbat, tak prostě to tělo v uvozovkách půjde „do kopru“, tak jako tak. U osob s postižením je to ještě zdvojnásobeno tím, že my potřebujeme být fyzicky zdraví a aktivní, abychom zvládli běžné denní činnosti. Stačí, že máme nějaké postižení a některé segmenty prostě přetěžujeme, takže to musíme někde kompenzovat.

Dodává to i psychickou pohodu, ať je to vyplavováním endorfinů, jiných hormonů, nebo jenom pocit toho, že se hýbu, je vlastně strašně fajn. Když jsem na závodní úrovni, tak tam procházím různými tlaky, emocemi a to všechno vlastně toho člověka posiluje do běžného života a potom ho jen tak něco neskolí.

Zdroj: Český paralympijský výbor

"Plavání je jeden z nejzdravějších sportů a myslím si, že mě to udržuje v kondici, ve které jsem a dokážu díky tomu být plně samostatná"

Ale když jsi začínala se sportem, tak plavání tě až tak nelákalo. Co tě přivedlo k tomu, že jsi při něm zůstala?

Já jsem měla dvě takový rebelský období, když jsem byla malinká a to, když jsme začaly plavat ještě v klubu zdravých, protože jsme ve Varech neměli (klub) pro osoby s postižením, tak já jsem prvního půl roku řvala a nechtěla.

Potom už to bylo lepší a pak jsme přišli do klubu pro osoby s postižením, a asi v šesti letech mamča řekla, že už jsem velká a budu plavat s trenérkou – nebudu plavat s mamkou a to byl problém. Já jsem postupem času zjistila, proč to bylo. Já jsem prostě nechtěla tu trenérku. Nevadilo mi asi to plavání jako ta trenérka.

Plavání je jeden z nejzdravějších sportů a myslím si, že mě to udržuje v kondici, ve které jsem a dokážu díky tomu být plně samostatná. Myslím, že ta skupina, kamarádi, ta parta lidí kolem, mě v tom udržela. Ještě to nemůžu říct stoprocentně, ale domluva je, že pojedeme ještě další čtyřletý paralympijský cyklus a společně se rozloučíme s několika plavci v LA 2028. Ten důvod už není to, že si nutně potřebuji dokazovat, že jsem schopná se tam dostat, ale to, že já ty čtyři roky chci trávit s těmi lidmi, kteří teď mám okolo sebe a v tom týmu, který jsme si vytvořili. Já je teď neopustím a nejsem jediná v týmu, která to má takhle nastavený.

Je tohle právě to, co tě na tom plavání teď momentálně naplňuje nejvíc?

Asi jo, je to fakt jako druhá rodina prostě, ale já ten sport miluji jako takový. Jak skočím do vody nepoznáte, že normálně sedím na vozíku, protože přeplavám 90% běžný populace. Plavání je něco, co mi dělá dobře, něco, kde se neustále můžu zlepšovat. Já potřebuji vidět nějaký progres práce, kterou dělám a odvádím, takže baví mě i ten sport jako takový.

Kromě toho, že plaveš, ještě studuješ, máš pravidelné tréninky několikrát do týdně, teď jsi přišla ze zahraničního soustředění, chodíš plavat s dětičkami, máš psa, jsi předsedkyně rady Českého paralympijského výboru. Zůstává ti ještě nějaký volný čas?

Nezůstává. Já toho volného času mám úplný minimum, a vlastně teď si užívám, že máme po paralympiádě pořád ještě poměrně klid. Chodím plavat třikrát týdně, ráno si zacvičím 20 minut, a to je tak jako všechno co dělám ze sportu. Tenhle rok byl strašně náročný jak fyzicky, tak psychicky, časově, finančně. Ač už jsme tady (zpátky v ČR) více jak měsíc, tak pořád víme, že jsme unavení. Pořád to nejsme my. Pořád se někde snažíme nabírat síly a proto máme volný režim. Nicméně do školy chodit musím a všechny tady ty akce taky nejsou úplně jednoduchý. Takže teď si užívám to, že si občas můžu někam zajít s kámoškou, můžu přijet do Prahy, když jsem doma jdu se psem do lesa. Jinak na to čas přes rok není.

Připadá mi, že máš excelentní time management. Doporuč mi, jak to všechno stíhat a necítit se, že ti to přerůstá přes hlavu.

Ten time management je asi něco, co mě škola spolu s plaváním, a sportem obecně, fakt naučila. Já si naplánuji úplně všechno, můj diář praská ve švech a dost často jedu do krizové energetické rezervy. Na druhou stranu vím, že když nemám co dělat, tak je to k nevydržení. Potřebuji být zaměstnaná a něco dělat, mě to baví.

Ale zažila jsem momenty, kdy jsme to přepískly, respektive já jsem to přepískla. Např. naplánovat si státnice tři dny po mistrovství světa nebyl ideální nápad. Když se do toho přidají další věci, tak je to prostě složitý. Ale myslím si, že už dokážu poznat tu hranu, kdy už je to nebezpečný a říct si tak, a teď stůj a odpoledne nepůjdeš na tu přednášku, protože nemusíš a půjdeš radši spát. Občas je to potřeba.

Jaký byl pro tebe přechod ze studia ergoterapie na speciální pedagogiku?

Ten důvod byl úplně jednoduchý. Já jsem potřebovala zůstat studentem kvůli sportovnímu stipendiu a kdybych šla na navazující magisterské (studium) v ergoterapii, tak ten statut studenta ztratím. Tím pádem ztratím stipendium a nebudu mít věc, která mě živí. Takže jsme hledali něco, co bude podobné nebo nějaká nadstavba, něco, co mi dá víc k té ergoterapii, která mě baví a dává mi smysl.

Zároveň jsme šli cestou trošku menšího odporu, kdy ergoterapie je extrémně náročný obor. Pak jsem v té škole trávila strašné množství času a když jsem nebývala ve škole, tak jsem se učila. Hledali jsme něco, co nebude tak časově náročné a dá mi možnost plně trénovat.

Takže pro mě to nebylo těžké. Já jsem věděla, proč to dělám. Musela jsem si chvílemi během studia říkat, že ano, děláš to kvůli tomu, že chceš ještě sportovat. Neděláš to kvůli tomu, že chceš mít vystudovanou speciální pedagogiku.

Našla jsi, nebo všimla jsi si nějaký průnik mezi ergoterapii, speciální pedagogikou a plaváním?

Jo, ono se to protíná ve spoustě oblastí. Jak ergo, tak specky. Jsou to strašně široké obory, těch průsečíků je tam spousta. Sport mi ještě k tomu dává úplně jiný pohled. I ta přímá žitá zkušenost života s postižením a té možnosti pohybovat se mezi lidmi s postižením je taky něco, co v uvozovkách obyčejní studenti nemají. Já jsem schopná to nějak propojit a vidím tu návaznost, že speckař řeší i to, co ty děcka budou dělat ve volném čase. V rámci toho plavání vidím, co sport s lidmi umí, kam je umí dostat. V rámci ergoterapie jsem schopná v tomto případě vybrat třeba vhodný sport nebo ty lidi připravit tak, aby ten sport zvládli.

Ono mi to zní, že studium je proti tebe strašně důležité, přestože je to praktická volba. Proč je to tak?

Já jsem člověk, který musí něco dělat. Ráda se učím nové věci, hledám nové alternativy a sbírám nové zkušenosti.

Každá tahle věc mě někam posouvá. Ač nemám nějaký směr, kterým vím, že bych se vydala za rok, za dva, tak si myslím, že tohle všechno se mi v životě nějak bude hodit. A já věřím tomu, že si to pak sedne a něco z toho vznikne.

Plánuješ se speciální pedagogice věnovat i do budoucna profesionálně?

Uvidíme. Já si spíš budu využívat tu možnost sociální práce, která je u toho. Teď nemám vysněnou práci, kterou bych chtěla dělat. Vím, co nechci. Už jsem si prošla mnoha praxemi a vím, které oblasti se mi úplně nepozdávají, nenaplňují mě tak jako jiné oblasti, nebo jsou pro mě moc zatěžující. Já mám problém s některými cílovými skupinami, jsou to třeba senioři. Ten posun třeba vidím, ale mě to úplně nenaplňuje. Mám ráda práci s dětmi nebo lidmi po úrazu. Neřekla bych, že se vidím ve speciálně pedagogickém centru, nebo něčem podobném. Také vím, že nechci jít učit. Teď přemýšlím, kam půjdu od příštího roku. Jestli půjdu zpátky domů do K. Varů nebo se přesunu za svojí tréninkovou skupinou do Jižních Čech. Teď mám rozjednanou možnost zaměstnání v Arpidě (pozn. Centrum pro rehabilitaci osob se zdravotním postižením) právě v Budějovicích. Kdybych se vydala směrem Jižní Čechy, tak tam budou možnosti něco dělat.

Je důležité pro handicapované mít možnosti na to, aby mohli pracovat, aby byli zapojeni do pracovního procesu?

Jo, to je podle mě základ. Práce je něco, co dává člověku smysl žití. Jakmile člověk nepracuje, tak dřív nebo později to začne mít nějaké dopady na jeho psychické i fyzické zdraví. A není to nikdy dobré. Mít práci a smysluplnou činnost, která mě nějak naplňuje a baví je prostě životně důležitý. Já jsem velký zastánce inkluze, pokud to má smysl a pokud to má přínos pro obě strany. I to je náplň jak ergoterapie, tak speciální pedagogiky – dostávat ty lidi do práce, shánět jim ji, nebo pomáhat jim v začleňování se na pracovním trhu.

Myslíš si, že když už máš za sebou takové velké úspěchy, pak budeš mít na pracovním trhu „dveře otevřené“ nebo myslíš, že budeš narážen na ty stejné problémy, na které naráží většina handicapovaných?

Já předsudky a bariéry umím dost dobře odbourávat a v současné době poměrně často nabídky práce odmítám. Jsem ten člověk, který má to štěstí, že je viděn potencionálními zaměstnavateli při práci. Když jsem třeba na praxi, tak vidí můj přístup, vidí to, že na mě klienti i pracovníci nějak reagují. Vím, že reagují jinak, když mám vozík, mám vlastní zkušenost. Já jsem člověk, který nemá úplně s ničím problém a když nějaký je, tak ho prostě vykomunikuje a vyřídí to. Lidi pak ztrácí takový pocit toho, že jsem třeba méněcenná, protože sedím na vozíku, že se o mě budou muset starat. S tím jsem se zatím setkala v málo případech a většinou jsme to nějak brzo vyřešili a odbourali.

Já bych se teď na chvíli vrátila k paralympiádě. Byla jsi tento rok spokojená s návštěvností oproti ostatním paralympiádám, na kterých jsi byla?

Já jsem předtím byla v Brazílii, v Riu, a pak jsme byly v Tokiu, kde nebyl jediný fanoušek, protože byl Covid. Rio bylo fajn, tam bylo spoustu lidí, ale teďka v Paříži ty stadiony byly mnohem větší. A prostě po 12 letech Evropa, bylo to strašně znát. Stadiony byly plné, bylo vyprodáno. Takže si myslím, že návštěvnost nemohla být větší. Mít 14-15 tisíc lidí na bazénu, to je velký zážitek.

Zdroj: Jonáš Kešnar

Zdroj: Jonáš Kešnar

Jaká je důležitá pro vrcholovou sportovkyni, pozice diváka na stadioně? Co to s tebou dělá, když se připravuješ na výkon?

Pro mě je tam důležitý můj tým, že tam sedí trenér, že tam sedí kluci, se kterými celou dobu trénuji, a vím, že plaveme spolu. Že tam nestojím sama za sebe, ale stojím tam za celý tým, vlastně i za celou republiku, kterou reprezentujeme. Jasný, ty fanoušci tomu dodávají úplně jinou atmosféru, než když tam prostě nejsou, ale já se snažím nějak si to nepřipouštět. Prostě je tam fajn kulisa, tak si to pojďme užít. V okamžiku, když si člověk řekne, ty jo, kouká na mě 14 tisíc lidí, když něco podělám, tak se mi to dostane do hlavy a nedopadne to dobře.

Je nějaký moment letošní paralympiády, na který budeš vzpomínat do budoucna?

Ono jich asi bude víc. To, jak jsme to tam prožívali dohromady a jaká byla atmosféra třeba v týmu nebo tak. A tady jsme si to fakt všichni užili a máme spoustu nepublikovatelných zážitků, které jsme tam spolu zažili a utvořili. Bylo to skvělý.

Co se týče sportovního hlediska, tak jsem byla úplně pozitivně v šoku, když jsem doplavala svoji první disciplínu a viděla jsem tam ten čas. Respektive, já jsem se nejdřív koukala na tabuli nad sebou, kde jsem zjistila, že jsem porazila tu holku vedle sebe. Z toho jsem měla velkou radost, protože ona normálně plave o dost rychleji než já. Nevím, co tam vytvářela, ale porazila jsem ji asi o tři setiny. To mě potěšilo a říkala jsem si, že to může být docela fajnový čas. Byl z toho český (a osobní) rekord o téměř 3 sekundy, což je ve sportu, kde se řeší setiny obrovský posun.

Já jsem letos byla pětkrát v horečkách a moc jsme netrénovali. Teda mě to přijde, trenér si to tak úplně nemyslí. Bylo to náročné období a vlastně jsme od paralympiády nic nečekali. Já ani trenér jsme neměli žádná očekávání. Říkali jsme si, že nějak to dopadne. Já jsem si udělala tři vteřiny osobáky. V mém věku se osobáky dělají o setiny. A my jsme tam šli dolů skoro o tři vteřiny. Byl to neskutečný šok, v pozitivním smyslu. Okamžitě jsem našla trenéra, který sice byl 60 metrů daleko ode mě, ale my jsme okamžitě na sebe byli napojení. Ta radost byla dvojnásobná. Takže to byl velký zážitek.

Vzhledem k tomu, jaký náročný rok si měla, tak osobní rekordy a dokonce dva české jsou skvělý výsledek. Máš pocit že, kvůli tomu, že si nepřinesla medaili mohou média i okolí méně vnímat tvé úspěchy?

Média určitě, to je jako ve velkým. Vytáhnu ze svého týmu Arnyho Petráčka. Řekněme si, že neplaval úplně nejrychleji, celý ten závod jejich byl strašně pomalý. Všichni, kteří tam plavali, plavali daleko za osobákama a plavali ve finále o dost pomaleji, než plavali v rozplavbách. Je třetí, samozřejmě se na to váže větší podpora, mediální zájem, skvělý úspěch, opěvované. Já jsem plavala v českých rekordech, v osobácích a vlastně to nikoho moc nezajímá.

Je to všechno dané tou klasifikací, kde ty třídy v tom dělají bordel a víme, že být o třídu níž, kam bych teoreticky měla spadat, tak ty medaile přivezu taky. Já tady asi musím poděkovat Honzovi Povýšilovi, který to komentoval v České televizi, protože ten to tam popsal skvěle, přesně tam vysvětlil, kde je problém v klasifikacích a jakmile kohokoliv potkám, tak mi říká, „Ten pán v té televizi to říkal správně, ty třídy jsou strašný“. Díky tomu, že on to tam řekl, ty lidi zjistili, že to nevnímají špatně, ale že ty klasifikace jsou špatné, tak dokážou ocenit i tohle.

I pro mě osobně to bylo velmi důležité slyšet. Víš mi za sebe vysvětlit, jak to funguje?

U každého typu postižení je to trošičku jiné. U mě se dělá svalový test na suchu, kdy otestují, jakou sílu mám v jakých svalech. Ne to, že nazvedám činky, ale to, jak ty svaly fungují. To je taková stupnice a to je jedna část a to je v podstatě jenom kontrolním mechanismum té druhé části, která se odehrává ve vodě a tam se na mě koukají, jak plavu. Dávají mi různý úkoly a prostě to, jak se jim to jeví, tak obodují na takový podobný škále. Z toho jim vyjde nějaká třída, nějaký počet bodů, to odpovídá v tabulce nějaký tříd, to samý jim vyjde v té suché (části). Pokud je rozdíl mezi těma dvěma výsledky moc velký, tak mě pozorují ještě v závodě. Pokud je to stejný nebo to vyjde do stejné třídy, tak to uzavřou na místě a tím celá klasifikace končí.

Já jsem ten rozdíl měla celou třídu, na suchu jsem spadla do sedmičky a ve vodě mě dali do horní části osmičky, takže jsem byla pozorovaná v závodě. Protože jsem schopná se tam s holkami udržet a kdyby byla o třídu níž, tak tam těm velmocím seberu pár medailí, tak mě nechali v té osmičce.

Takže takový princip tam je. Je to strašně subjektivní a dělá to jeden člověk. Takže je to velmi ovlivnitelné tím, co on chce.

I přes to, jak o této situaci mluvíš, tak na tvém Instagramu vypadáte v plaveckém týmu jako skutečně skvělá parta. Myslíš, že aktivita na sociálních sítích je důležitá?

Kdybych mohla, tak je nemám. Já nejsem člověk, který by se chtěl chlubit tím, že jdu do školy. Byla bych asi stejný pasivní uživatel jako je můj trenér. Sledovala bych to, co mě zajímá, ale já bych tam nic nedávala. Ale je to potřeba. Potřebujeme být vidět a potřebujeme, aby o nás lidi věděli. Díky tomu dosáhneme větší podpory i od různých firem, podporovatelů. My jsme to teď pojali dost společně. Myslím si, že nás to všechny baví, vymýšlet různý blbosti, natáčet videa. Ono to postižení furt je maličko tabu, i když méně, než to bylo. A my se tam ukazujeme jako normální lidi, který si ze sebe umí udělat srandu. Tak si myslím, že i to pomáhá v osvětě, k tomu odbourání umělého strachu z toho, že potkám člověka s postižením. Anebo tím, že na nás lidi koukají v tramvajích a v MHDčkách. Taky si myslím, že tím, jak to dostáváme na světlo světa, to, že tam jdeme prostě v plavkách a koukejte se na nás, jak vypadáme – nemám ruku, nemám nohu, jsem na vozíku, nevidím. Oni si na to ty lidi postupně zvykají a berou to víc jako normu.

Já jsem se například takto dozvěděla o problému s dopravou na bazén (pozn. na paralympiádě v Paříži). Bylo tam ještě něco, krom toho, co bylo taký nešťastný moment?

Bazén – vesnice byla strašná vzdálenost a trvalo to dlouho a autobusy byly děsivé. Občas jsme nabourali, někdy autobus přestal fungovat, nebo se ztratil řidič. Trošku problém bylo jídlo v jídelně, protože to bylo non stop to samé, bylo to nadlouho a vlastně ty jídla nijak nechutnaly, byla to hmota o ničem. My jsme neměli prostor strávit tři hodiny na obědě a nějak si to dodělávat, takže jsme jedli, co bylo.

Máš pocit, že tento rok byla paralympiáda, a celkově parasport jinak nebo více vnímán českými médií a společností?

Jo, už jenom přenosy České televize byly mnohem více vidět. Letos ČT udělala 180 hodin přímých přenosů, což se tady nikdy nestalo a bylo to skvělý. Verča Macková, ještě když pracovala na paralympijském výboru na podzim, rozjela skvělou kampaň, nachystala spoustu projektů, potom to po ním přebrali jiný, dotáhli to a vymýšleli jiné věci. Hodně nám v propagaci pomohl Český svaz plaveckých sportů, pod kterým nově jsme, a oni nás vzali stoprocentně pod svá křídla, takže v tom je určitě taky velký posun.

Kromě všeho o čem jsme dnes mluvili, co ti ještě přináší radost?

Tak já musím dělat věci, které mě baví. Mě, kdyby něco nebavilo, tak to dělat nebudu. Já jsem se ze začátku právě prala s tou speciální pedagogikou, a pak jsem si tam našla nějaký směry a cesty, aby mě to začalo znova bavit.

Takže mě to dává smysl, a to mě nějak žene dopředu a dál. Mám psa, to je moje láska a jakmile můžu být s ní, tak spolu trávíme volný čas, chodíme na procházky a jezdíme na různý akce spolu, i když by tam chodit neměla. 

Myslím, že tobě lidé nemohou říct ne.

No právě, takže já to trochu zneužívám občas a prostě nejdu do školy, nebo si zařídím omluvení větší absence. Když je potřeba vypnout trochu hlavu, tak je potřeba zaměstnat něčím ruce ať je to asi výroba čehokoliv. Moje mamka dělá v květinářství, takže když už je hodně špatně, tak jí tam jdu pomoct svážu tři kytky a ono už je to zase dobrý potom.